Tuhle vzpomínku bych si tu ráda odložila, abych si vždycky pamatovala, že stačí jen opravdu chtít. Důležité je dostat ten správný impuls. Pro mě ten impuls byl jeden nepovedený pohovor, teda aspoň já jsem si myslela, že byl nepovedený.
Odcházím z pohovoru a nadávám si sama sobě. Proč jsem se tu angličtinu přece jen více neučila? Vždyť jsem měla tolik příležitostí. Teď jsem mohla mít tu svou vysněnou práci a nemusela večer zasednout znovu k počítači a znovu hledat to pravé pracovní místo pro mě. Vždycky na střední škole jsem byla v angličtině mezi těmi nejhoršími. Šli mi jiné předměty, ale angličtina to prostě nebyla. Naštěstí jsem měla skvělou profesorku, která mě dokázala namotivovat a já vždycky nějak proplula se 4 na vysvědčení, ale vlastně mě to hrozně bavilo. Těšila jsem se na další hodiny, doma se připravovala, ale na lepší výsledky to prostě nebylo. Už po maturitě jsem přemýšlela, že odjedu. Pojedu do Anglie a tu angličtinu se naučím. Jen jsem k tomu nesebrala odvahu. Nakonec jsem šla na pomaturitní studium, kde jsem bohužel nezapadla do kolektivu a tak mě škola vůbec nebavila. Nakonec jsem si na tyhle myšlenky odjet vzpomněla a rozhodla jsem se, že teď je ta správná chvíle. Nic mě tu nedrželo a já mohla jen získat. Napsala jsem kamarádavi, který byl již na takovém pobytu a ten mi to doporučil všemi deseti. Zvedla jsem telefon, zeptala jsem se na možnosti a zjistila jsem, že není nikdy pozdě odjet.
Byla jsem naprosto nadšená. Rozhodla jsem se, že pojedu studovat angličtinu s ostatními mezinárodními studenty s Education First. Dostala jsem různé cenové nabídky, ale jelikož moje konto zelo prázdnotou, musela jsem vymyslet způsob jak to zaplatit. V té době jsem nikde nepracovala a tak jsem neočekávala žádnou výplatu. Sehnala jsem si jednodenní brigády, něco si vydělala a o zbytek se postarala moje rodina. Vlastně můj děda. Bylo to úžasné. V pondělí jsem zjistila, že v neděli odlítám do Anglie a jedu na 3 týdny studovat angličtinu úplně sama. V pátek před odletem jsem jela ještě do vysněné práce podepsat pracovní smlouvu, že hned jak přiletím tak mohu nastoupit do práce. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu děje.
Vlastně jsem nestihla mít vůbec strach. Týden utekl jako voda a já v neděli asi ve 4 ráno už seděla na letišti, koukala na letadla a snídala jablko. Čekalo mě moje velké dobrodružství. Balila jsem si večer před odletem a nevěděla jsem, zda jsem zabalila všechno. Letiště a cestu letadlem jsem si užívala. Najednou jsme přistávali v Londýně a já věděla, že je to jen na mě. Musím se sama dopravit na místo. Měla jsem jen adresu školy. Když jsem vystoupila z letadla, šlo všechno jako po másle. Našla jsem ceduli, že jezdí autobus z letiště přímo na Victoria Station, odkud mi jel vlak až do cílové stanice Eastbourn. Koupila si lístek a šla najít svůj kufr. Všechno vypadalo tak jednodušše. Na nádraží jsem si koupila jízdenku na vlak a pán na přepážce hodně rychle pochopil, že jsem turistka, která neumí moc dobře anglicky. Dokonce mi vytiskl na papír jízdní řád a všechny stanice, které bude vlak projíždět i s přesným časem. Vystoupila jsem v malém městečku a šla rovnou do školy a tady nastal ten problém. V agentuře jsem dostala pouze adresu školy, ale škola byla zamčená. Volala jsem do Prahy, ale tam mi nikdo nezvedal telefon. Musela jsem sebrat všechnu odvahu a zavolat na anglické telefonní číslo, které jsem měla na kartičce z agentury. Na druhé straně byl Mike. Milí kluk, který rychle pochopil, že přes telefonem se moc dobře nedomluvíme, raději nasedl do taxíku a přijel. Nikdo mi totiž něřekl, že místo první noci v rodině, budu spát na rezidenci s ostatními studenty. Když už jsem všechny zburcovala, tak mě nakonec odvezli taxíkem až k rodině. Což bylo super protože můj kufr byl už opravdu těžký a mě to ušetřilo další cestu autobusem.
V rodině jsem strávila nakonec pouze týden. Byla jsem ráda za tu zkušenost, ale dětská výchova nevýchova mě nepřestává udivovat do teď. Každý den jsem snídala nějaké cereálie a k večeři jsme měli ke všemu hrášek nebo fazole. Na druhou stranu jsme si s dětma užili i movie night, kde koukat celý večer na pohádky bylo vlastně kouzelný. I v rodině jsem měla spolubydlicí Cindy. Byla hodně přátelská a uměla anglicky vlastně méně něž já a tak jsme se hodně nasmály, když jsme se snažily si povídat.
Druhý den jsem jela se Cindy do školy. Potkala jsem její kamarádky a byla jsem moc ráda, že už na to nejsem sama. Připadala jsem si jako ve školce, kde prvního kamaráda co potkáte, tak je vaší záchranou. Ve škole jsme absolvovali takový malý pohovor, aby nás mohli rozřadit do skupin a druhý den už nás čekala výuka. Měla jsem intenzivní kurz a tak jsem ve škole trávila dost času. Já jsem si to, ale tolik užívala, že bych zvládla 2x tolik. Každý kdo jede na pobyt s Education First si stáhne aplikaci, kam se dá přihlásit ještě před pobytem a konverzovat s lidmi co už jsou v té dané destinaci. Mě takhle psal kluk z česka a já ho celý týden uklidňovala jak se nemusí bát, že bude všechno v pohodě. Po týdnu jsem se přestěhovala do rezidence a měla 2 nové spolubydlicí. Jedna byla francouzka a ta, když na mě mluvila, často jsem přemýšlela jestli opravdu nemluví francouzky. Na rezidenci jsem nejradši měla pizza night. Objednalo se mraky pizz a my si povídali s ostatními studenty a smáli jsme se. Brzy jsem se přistihla jak v pohodě konverzuju a všichni se mě začali vyptávat jak můžu mít úroveň pouze B1 když oni jsou v C1 a povídáme si úplně bez problému. Každý je při prvním rozhovoru nervózní a tak se ho druhý nebo třetí den ptají zda to pro ně není moc lehké nebo naopak těžké, ale podle mě to hodně závisí na tématu, které se ten týden probírá. Když jsme probírali téma peníze, tak se mě i učitelka ptala proč jsem v téhle skupině a rovnou mě dali výše, naopak když jsme probírali myself tak jsem úplně plavala. Pořád jsem vzpomínala na svou profesorku ze střední školy a děkovala ji, kolik toho ve mě zůstalo.
Občas jsme měli volitelné předměty a já se dostala do skupiny studentů, kde většina měla C1 nebo C2. Když jsme na hodině business english hráli pohovor a výběrové řízení tak jsem se trochu zapotila. Už jen z té představy, kolik jsem jich vlastně absolvovala v češtině. Z hodiny jsem si ale odnášela mnoho nových slovíček, které jsem později v práci použila. V pátek večer jsme dokonce šli i do baru a já se seznámila zase s dalšími studenty. Jediný problém byli studenti ze španělsky mluvících zemí, a že jich bylo hodně. Pořád mluvili španělsky, takže jsem se nejvíc přátelila s němkou a se švýcarkami. Byla to taková jistota, že se pořád budeme bavit anglicky a všichni budou rozumět. Dokonce, ikdyž jsem narazila na češky, tak jsme mluvily anglicky, aby nám všichni rozumněli.
První víkend jsem jela do Brightonu sama na výlet. Chtěla jsem se procházet po pláži a užívat si, že zahnu doprava, až se mi bude chtít, nebo naopak doleva. Ten výlet jsem si užila a vlastně i cestu autobusem, protože jsem jela double deckrem a seděla úplně ve předu. Trochu jsem litovala, že jsem nejela studovat tam, bylo tam přeci jen víc živo než v Eastbourn a ochutnala jsem první fish and chips. Chodila jsem po pláži, fotila si selfíčka a zastavila jsem se i na místní promenádě.
Druhý víkend za mnou přiletěla kamarádka a udělaly jsme si víkend v Londýně. Byly jsme asi nejhorší turistky co Londýn pamatuje. Běhaly jsme po Londýně v nejmíň vhodném oblečení a hlavé ve špatných botách do deště. Nevytvořily jsme si plán co chceme vidět, nebo kde si dáme oběd. Takže jsme z Londýna toho moc neviděly. Vlastně jsme spíš pobíhaly sem a tam. Já si ale užívala někoho známého vedle sebe a to, že mi kamarádka přivezla český chleba. Byl to jen jiný Londýn než jsem čekala, ale i to mělo ve výsledku svoje kouzlo. Ty nejdůležitější památky jsme nakonec asi i viděly a já mám alespoň příležitost, vydat se do Londýna znovu. V neděli odpoledne jsem doprovodila kamarádku na vlak na letiště a sama jela zpátky do Eastbourn, kde mě čekal můj poslední týden.
Chodila jsem častěji do školy, kde jsem na počítači dělala cvičení, abych se připravila na závěrečný test. Nebylo to nijak důležité, ale já chtěla být připravená. Užívala jsem si poslední studenstké dny, protože jsem věděla, že až se vrátím, mám jeden den na rozkoukaní a pak hurá do práce. Vlastně to byl poslední týden studentského života. Potom už mě čekali jen dospělácké starosti. Týden utekl jako voda a já napsala závěrečný test na úroveň B2. Odjížděla jsem domů s certifikátem a říkala si jak teď nesmím usnout na vavřínech a začít používat angličtinu i doma. Aby se mi zdáli i sny v angličtině mi přišlo trochu děsivé, vlastně celé to jak se člověk brzy adaptuje.
Nic nebylo jenom růžové. Už při příjezdu nám říkali, že přijde kulturní šok a taky že přišel. Už druhý den jsem volala ubrečená mámě, jak chci jet domů a že nerozumím tomu, jak mě mohla pustit takhle daleko samotnou. Trvalo mi to asi den, kdy jsem se zavrtala do postele a koukala z trucu na česká videa a seriály. Další den jsem vstala pravou nohou a věděla, že to zvládnu. Nakonec to byl jeden z nejúžesnějších zážitků a já si řekla, že jestli to alespoň trochu půjde, vyrazím někam znovu. Tentokrát bych jela více za teplem, třeba na Maltu.
Komentáře
Okomentovat