Jak probíhalo naše šestinědělí?
Jako mladá máma jsem se po porodu zahojila vlastně naprosti idylicky. Mě jen překvapilo k čemu všemu potřebuju břišní svaly, ale jinak jsem vlastně dokázala fungovat skoro hned. Po porodu jsem si dala sprchu, kde jsem byla ráda za asistenci, a potom si dala polévku a oběd. Dál už jsem se jen těšila až mi přivezou to moje miminko. Mojí holčičku o kterou se budu starat. Adélku.
Byla andílek. Pro každé rodiče je to jejich dítě nejkrásnější a ještě jsem se nesetkala, že by někdo někomu řekl, že je jejich dítě ošklivé. Překvapilo mě, jak mi veškeré mateřské pudy samy naskočily a já se nebála vzít malou do náručí a pochovat si ji, nebo ji přebalit. Nejvíc mě bavilo na ni jen tak koukat jak leží a krásně spinká. To jsem vždycky mohla jen chvilku. Každé 3 hodiny přicházel čas kojení a než jsem skončila jedno kojení za chvíli začínalo další. Byla jsem na předporodním kurzu o kojení, ale dokud si to člověk nezkusí naostro tak je mu to stějně k prdu. Buď to jde přirozeně a krásně, anebo to prostě nejde vůbec, ať už z jakékoliv příčiny.
Kojení je kapitola sama o sobě a pro mě to byl horor. Obdivovala jsem maminky, které si to užívali. Pro mě to byla moje noční můra. Nám to prostě nešlo. Měla jsem štěstí, že jsem měla to nejhodnější miminko, které vůbec neplakalo a nedávala mi sežrat to, že nám to nejde. Ikdyž byly v porodnici laktační poradkyně, tak mě nakonec pomohla až obyčejná sestřička, která mi ukázala jak na to. Ikdyž jsem si myslela, že máme vyhráno, vůbec to tak nebylo.
Ani nám se nevyhla rekontrukce bytu ještě před porodem a klasicky jako 90% lidí jsme ji nestihli. Když mě tedy pouštěli z porodnice, nejeli jsme domů, ale k rodičům jednoho z nás. Naštěstí jsme měli udělaný pokojíček jen pro nás a přes celý byt, takže jsme měli trochu soukromý. Teda alespoň v noci. Brala jsem to tak jak to bylo a nehroutila se z toho. Na druhou stranou i tohle soužití mělo svoje výhody. Každé ráno jsem měla hotový kojící čaj a k obědu hotovou polévku. Pro kojení to bylo úplně ideální. Až tak moc, že se mi prsa přelila mlékem a já pro změnu dostala zánět. Přes týden jsem to nějak zvládala a snažila se odstříkávat, ale o víkendu mě to dostihlo. Horečky,bolest kloubů, bolest hlavy. Nakonec jsem musela na pohotovost. Dál už to nešlo.
Naštvala jsem se na kojení, na moje prsa a říkala jsem si jak jsem hrozná máma, že ani svoje vlastní dítě nedokážu nakrmit. Pořád bylo něco špatně. Pořád nám házelo něco klacky pod nohy. A tak mě to přivedlo na myšlenku umělého mléka a začala jsem se vyptávat. Zjistila jsem, že ani já nejsem odkojená, ale vyrostla jsem na umělém mléku. A taky, že nejsem zdaleka první případ komu to prostě nejde. Jelikož od záčátku jsem si kojení neužívala, prostě jsem koupila první mléko, které mi doporučila doktorka. Přišla jsem si jako slaboch. Věděla jsem ale, že se musím tvářet jako hrdinka, protože jsem si umělé mléko musela doma obhájit.
Nakonec to bylo dobré rozhodnutí. Museli jsme jednou změnit značku, ale nakonec jsme našli mléko, které nám vyhovovalo a dál jsme se mohli těšit z naší holčičky. Zajeli jsme si i na novorozencké focení a to bych mohla každému doporučit. Já určitě nejsem rozený fotograf a už v ateliéru mě překvapovalo, že tohle je naše miminko. Nakonec je to krásná vzpomínky a doteď nechápu, že byla někdy takhle maličká.
Už to vypadalo, že od teď bude všechno zalité sluncem. To jsem se hodně přepočítala. Začalo období prdíků. Cvičili jsme s nožičkama od rána do večera a každý bobek jsme museli vytlačit. Když bylo nejhůř tak zabrali Espumisan kapičky nebo rektální rourka. Prdíky bohužel přejdou až dítě začné lézt, ale to už začíná období zoubků. Musím se naučit, že s dětmi je pořád něco.
Na konci šestinedělí jsme se konečně přestahovali do vlastního bytu a mohli vytáhnout všechny hračky. Hrát si s hrazdičkou a občas se jen tak dívat jak naše holčička spinká. Začala jsme si užívat i žehlení a uklízení. Teď to teprve vypadalo že je vše na dobré cestě.
Komentáře
Okomentovat