Návštěvy babiček

O víkendu jezdíme s Adélkou nejradši za babičkama. Je to velké ulehčení i pro mě. I když na ní musím dávat pořád pozor a občas potřebuje více pozornosti než doma, mám pocit že změna prostředí alespoň na chvíli nám prospívá. Babičky a dědečkové si vnoučata užívají a je neuvěřitelné, jak se za týden dokáže Adélka posunout. Jeden týden leží další už dokáže lézt, mluvit nebo dokonce chodit. V tomhle případě je čas opravdu relativní a musím uznat, to že stárneme poznáme opravdu na dětech. I když musím říct, že na hřišti si nepřipadám stará ani trochu, když s Adélkou jezdím po skluzavce, nebo si hrajeme v písku.

Každý víkend se snažíme vyrazit na nějaký výlet nebo někam na návštěvu. Pro mě to znamená že nemusím mít starost s vařením a Adélka nemá jasně nastavený režim. Což v překladu znamená že ji babičky pěkně rozmazlují. Jsem ráda že tak nějak od začátku režim máme, ale jsou dny kdy režim není a Adélka se dokáže přizpůsobit. Což je podle mě taky důležité.

Líbí se mi jak u každé babičky má určité cestičky a hračky, které musí pokaždé prozkoumat a všude ji zajímá něco jiného. U jedné babičky ráda vaří, u druhé ji nejvíc zajimají magnety na lednici a ovladače a u třetí babičky miluje panenky a lego. Mě se naopak nejvíc libíli ty různorodé procházky, ale teď to jsou zase jiná hřiště. Občas si taky hodím nohy nahoru a nechám babičky a dědečky na procházce samotné. Jsem vděčná, že mám babičky blízko a kdykoli se něco děje, jsou schopné nám kdykoli pomoct. Na druhou stranu nevýhoda může být ta, že jsou mladé a tak chodí do práce a nemají tolik času na vnoučata, kolik by si přály. O to víc, si to snaží vynahradit o víkendu a přes týden alespoň můžu za Adélky prababičkou a užíváme si to tam. 

Moc dobře si pamatuju jak jsem jako malá milovala víkendy u babičky a dědy. Jak to tak bývá tak jsme u babičky měli dovolené věci, které byli doma zakázané a vždycky nás babička s dědou rozmazlovali. Mohli jsme chodit spát večer v kolik jsme chtěli, ráno se válet dlouho v posteli a snídat a večeřet krupicovou kaši třeba celý víkend. Nikdy nás neochoduli o žádný výlet a tak bylo o dobrodřužství postaráno. Občas jsme vyrazili do centra Prahy, kde pro nás největší zábava bylo cachtání se v kašně, občas to byla zoo, kde jsme si vždycky mohli koupit suvenýr a občas jsme vyrazili na výlet autem někam za Prahu. Když nebylo počasí na výlet mohli jsme hrát stolní hry nebo hry na počítači. Nikdy jsme se tam nenudili. Pamatuju si, že jsem nikdy nechtěla jet domů. 

Babička nás vždycky ve všem maximálně podporovala. I v čem třeba nemusela. Každá blbost pro ni byla výzvou. Když jsem si chtěla obarvit vlasy pro babičku to nikdy nebyl problém. Líbilo se mi, že jsem za ní mohla přijít s každou blbostí. Ikdyž jsem měla nějaký průšvih, vždycky tu pro nás byla. Mohla jsem a pořád můžu se ji s čímkoli svěřit a ona mi pomůže, nebo alespoň bude tím prvním nárazníkem, který to řekl mamce a ta mezitím trochu vyměkla. 

Myslím, že se má Adélka na co těšit, až bude přesně jako já, trávit víkendy u babiček bez dozoru rodičů. S nimi to přeci jen není to pravé ořechové. Protože už teď, jim ty lumpárny koukají z očí.